• Gabriela Musilová

ČTENÍ: 50/2020

Často se mě někdo ptá, co čtou "ti bohemisti z fildy" nebo co vlastně čtou učitelé, tak ať jim to na svém čtenářství demonstruji. Praví bohemisti z fildy tuším čtou hodně poezie, i zahraniční, kterou neznám, určitě Topola a žádnou Mornštajnovou, hlavně nic, co ovládá žebříčky, taky starší českou a Kunderu a socialistickou prózu jako literární bizár. Já jsem ale asi nikdy nečetla to, co na fildě frčelo nejvíc, i když literaturu nahlížím jejím pohledem (a na to jsem vlastně pyšná), ale taky už jsem trochu víc učitelka, tak jsou moje poličky vždycky jiné, různé, takový mix. A minulý leden jsem si vyvěsila prázdný, jen očíslovaný seznam s cílem přečíst za rok 2020 50 knih, ať už to bude cokoli. Plán jsem dodržela a chci vám ho tady dnes zveřejnit; něco okomentovat, něco jen ukázat, na něco navnadit, něco doporučit všemi deseti (k top čtenářským zážitkům jsem nakonec přidala hvězdičku, ať to neprošvihnete). K čemu nenapíšu nic, asi mi to za výrazný komentář nestojí (a nečekejte ani žádnou hlubokou interpretační analýzu, jo?) Půjdu postupně tak, v jakém pořadí jsem tituly od začátku roku četla. A než se do toho pustím, ještě uvedu pár upřesnění o sobě jako čtenáři:

📚 Čtu méně, než bych měla. 50 za rok možná je nadprůměr (vzhledem k tomu, že mám mezi kamarády většinou čerstvé rodiče), ale na "toho bohemistu z fildy" je to pořád trochu bída.

📚 Čtu několik knih najednou a některé z nich čtu i déle než půl roku. Nebo rok, ale kdo by to počítal.

📚 Když se mi kniha nelíbí, až na výjimky ji neodložím, ale vždycky dočtu.

📚 Asi pětinu knih jsem loni nepřečetla, ale poslouchala jako audioknihu. Fenomén audioknih mě baví zkoumat i vzhledem k tomu, že studenti na středních jsou líní a radši si to všechno pustí, ale zvlášť hutnější, výrazně syžetové kousky si i já ráda pustím u uklízení, vaření atd. Loni jsem objevila spoustu hezkých věcí zdarma na stránkách Českého rozhlasu, ale hodně a rádi používáme i Audiotéku.

📚 Na kurzy na fakultě čtu hodně studií, ale ty do seznamu nezahrnuju. Ale pokud by vás zajímaly třeba dějiny Lužických Srbů, mám z minulého semestru spoustu tipů! 😄

📚 Nemám ráda slovo "čtivá" (v tom asi jsem pravej bohemista), proto tak žádnou knížku neohodnotím. Možná místo toho napíšu "čtenářsky přístupná", což je v podstatě to samé, ale pro klid mojí filďácké dušičky zkusím pozornost v hodnocení ze čtivosti/nečtivosti přesunout na jiná kritéria. Důležitější. 🤓


A už stačí; tady je mých 50/2020! Klidně přeskákejte k titulům, které vás zajímají nejvíc.

1. Tereza Semotamová: Ve skříni

V literatuře se zaměřuju na současnou českou a na fakultě na ně míváme skvělé semináře, na které jsem se zapisovala opakovaně. V této próze (2018) řeší svobodná žena primárně očekávání společnosti a svých blízkých vcelku absurdním náhledem na svou existenci. Recenze vypravěčku hodně srovnávají s tou v Teorii podivnosti, kterou jsem četla chvilku předtím a moc mě zaujala, takže evidentně mi to není úplně po chuti a Ve skříni je trochu kostrbatý text, který se snaží o vtipné intertextuální narážky, ne dobře řemeslně zapracované.


2. Zuzana Dostálová: Hodinky od Ašera

Hned druhá moje knížka vyvrací, že knížky dočítám. Tuhle jsem zvládla tak do třetiny, na mou obranu je to docela dlouhé a děje se toho hodně i málo zároveň. Postavy jsou dost ploché, u x momentů si říkáte, proč, spousta toho je nedovysvětlená. Nemám ráda, když se autor snaží čtenáře vzdělat v oblasti, která jemu samotnému není vlastní, a musí si to nastudovat, aby o tom mohl napsat. Vždycky to jde poznat a je to hodně umělé, třeba Malinka Dity Táborské, pokud někdo znáte, mě tím iritovala hned asi ve 3 oblastech (autorka dokonce v poděkování jmenovala všechny, kdo jí s těmi konzultacemi pomáhali), tady to bylo slavení šabatu. Je to spíš ztráta času, pokud byste si chtěli doplnit současnou českou literaturu, doporučuju třeba Probudím se na Šibuji, Pohyby ledu nebo Evičku, nebo "současné klasiky", jestli to tak jde říct, Topola, Hakla, asi i Urbana.


3. Alena Mornštajnová: Slepá mapa

Problematická Mornštajnová. Na PedF a veřejnosti ji uctívají, na FF nesnáší. Já jsem jako první četla Hanu, ta mi připadá nejlepší, ale taky je to asi proto, že pro mě byla Mornštajnová neznámá, protože píše všechno hodně stejně. Myslím, že to s jejím psaním není tak hrozné, jak soudí mí kolegové z fakulty, nicméně se dost opakuje (ale asi proto ji její fanoušci čtou, že) a třeba Hotýlek hodnotím hodně špatně. Slepá mapa je debut a mění se v průběhu perspektivy vyprávění (neohrabaně). Působilo na mě vypjatě a uměle, že všechny evergreeny totalitních režimů 20. století se někomu v rodině hlavní hrdinky staly (tzn. někdo z rodiny byl Němec v odsunu, někdo z rodiny byl Žid v koncentračním táboře, někdo z rodiny byl zapojený v odboji, emigroval nebo byl nucen donášet a tak dál). Do čtenářské reflexe jsem si napsala: "AM řekla, že na této knize se učila psát. Jde to vidět." Nicméně Mornštajnová je "čtenářsky přístupná". 😀


4. Henry Cloud a John Townsend: Nebezpeční lidé

Znáte-li koncept toxic people & relationships, tohle je jeho verze v podání křesťanských psychologů. Líbí se mi, že nabízejí pohled, který se nebezpečných lidí nevzdává, ale učí, jak jim sloužit.


5. John Eldredge: Nádherný psanec ⭐️

"Necírkevní" pohled na Krista, který mě dojímal, bavil a ukazoval mi nové pohledy na to, jak si ho zamilovat.


6. Božena Němcová: Babička ⭐️

Ano, prošla jsem českým školstvím včetně bakaláře bohemistiky až doposud bez Babičky, ale jsem vlastně ráda, že jsem ji četla poprvé až ve čtyřiadvaceti. Ve čtvrté třídě by mi to asi vypěstovalo stejný odpor, který má řada studentů i dospělých. Ale jeden pan docent u nás na fakultě říká, že čím je starší, tím ji čte radši - to bude asi i můj případ. Mrzí mě, že ve školní výuce se celé dílo redukuje na příběh babičky, Barunky a Viktorky, protože mě snad nejvíc bavila ta mozaika života na vesnici, tradic a svátků během celého roku. Babička mi připomíná naši babi Šarlotu: žena statečná a modlitebnice nehledící na sebe, ale rozdávající se pro ostatní.


7. Tereza Boučková: Rok kohouta

V roce 2008, kdy vyšla, způsobila kniha bouřlivé reakce, podobně jako ve své době Český snář. Je totiž o problematické adopci romských dětí, což je společensky velmi rozporuplné téma, navíc se v něm objevují reální lidé a vzbuzuje pnutí mezi "reálnými událostmi s těmi lidmi" a "postavami knihy nesoucími jméno reálných lidí". Každopádně s lehkostí a ironií píše ve vyznění, že takový je život.


8. Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky

Na jeden seminář jsem zpracovávala interpretační mapu Canterburských povídek, aby se s ní dalo dobře pracovat ve výuce. To byl mimochodem jeden z nejlepších loňských kurzů. A Canterburské povídky jsou pěkná klasika, u které by myslím ani studentům nevadilo, že čtou poezii.


9. Joseph Heller: Hlava XXII ⭐️

Rok 2020 pro mě byl rokem doplňujícím světové klasiky, evidentně. Tohle je geniální. Ve stejné době jsem začala číst i našeho Švejka, tak se to hezky propojuje. Moc jsem se bavila, Hlava XXII je ohromně vtipná a s každým dalším absurdním nařízením (která mi připadala ještě lepší než XXII) se vzedmula vlna fantastických reakcí flegmatických letců. Moje nejoblíbenější je kapitola 31 - Paní Daneeková. Nebudete litovat ani minuty z celkových 24 hodin čtení. Snad. 😀 A na Audiotéce perfektní přednes.


10. Frank Peretti: Střetnutí

Křesťanský román o andělech a démonech - zní to hrozně, ale nebylo to tak zlé. Nicméně bych musela chvilku přemýšlet, komu bych to doporučila k přečtení, všem křesťanům rozhodně ne a nevěřící prominou, ale radši se tomu vyhněte. Problém by totiž bylo, pokud byste ten fiktivní příběh vzali vážně a předpokládali, že duchovní svět takhle funguje vždycky. Ale rozhodně mě to naučilo víc se modlit! A to je pozitivní vždycky.


11. Jean Racine: Faidra

Další z děl, která jsem četla na interpretační seminář. Baví mě srovnávání klasických adaptací antických dramat, tohle je jedno z nich. Taky ji hrálo Divadlo v Dlouhé (dostupné na Dramoxu), a pokud jste na ničem od nich nikdy nebyli, napravte to, třeba online, jsou nejlepší.


12. Jakub Arbes: Svatý Xaverius


13. Sofoklés: Král Oidipús


14. Svatopluk Čech: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce


15. Karolina Světlá: Černý Petříček

Pro Karolinu Světlou mám slabost. Mívá hluboké, neodbyté popisy charakterů i mezilidských vztahů, a to takové, že čekáte happyend. 😀


16. Denis Diderot: Jeptiška


17. Karel Poláček: Bylo nás pět


18. Moliére: Tartuffe

U Moliérových her se fakt bavím vždycky stejně jako u Přátel. Jsou tak pravdivé a dobově nepodmíněné, charakteristiky jeho postav a všechno.


19. Euripidés: Médeia


20. + 21. Ondřej Hník: Didaktika literatury, Vladimír Nezkusil: Nástin didaktiky literatury

Snad jediná odborná literatura, kterou jsem si do seznamu napsala, protože jsem to měla ke zkoušce. Kdyby někdo chtěl další reference nebo to jen probrat, dejte vědět.


22. Vladislav Vančura: Markéta Lazarová


23. Matthew Walker: Proč spíme ⭐️

Perfektní. Je to dost odborně popularizační, takže uvádí spoustu, ale spoustu různých výzkumů a studií o lidském (i zvířecím) spánku a množství informací a tipů, pokud si nějakým nezdravým návykem souvisejícím se spánkem ničíte zdraví – ať už jste mladý student, rodič nebo senior. Rozhodně doporučuju, bude vás to bavit a je chyba, že se na kvalitu spánku pořád nemyslí dost. Hodně mi to pomohlo i v přemýšlení nad svým denním rozvrhem a tím, jak odlišně to funguje u teenagerů a proč, protože spánku se věnuje hodně i z hlediska jeho významu ve vzdělávacím procesu.


24. Josef Škvorecký: Tankový prapor

Zatímco od Vaculíka už toho mám na účtě řádku, Škvoreckému jsem se, nevím proč, spíš vyhýbala. A spíš ke škodě, myslím, píše totiž skvěle. Mám brzy zálusk na Mirákl, ten bude určitě parádní, a taky na něco od Salivarové (jeho ženy), mám na ní výtečná doporučení.


25. Debra Hirsch: Svatý sex

Asi něco jiného, než jsem původně čekala, ale parádní a rozhodně to (křesťanům) doporučuju. Debra Hirsch se toho nebojí a dokáže svoje myšlenky promyšleně a jasně komunikovat. Zabývá se převážně (svým) křesťanským pohledem na LGBTQ problematiku v církvi a buď vás to nadchne, nebo donutí hodně, hodně přemýšlet. Četlo to kolem nás velké množství lidí a ohlasy veliké.


26. Agatha Christie: Vraždy podle abecedy

No jo, na Agathě občas ujedu. A taky na Sherlocku Holmesovi, na tom snad ještě víc. Myslím, že poirotovských povídek jsem zvládla víc, ale většinou si je za chvíli nepamatuju.


27. Steve Turner: Imagine. Vize o křesťanství a umění

Tahle knížečka mi hodně pomohla v přemýšlení nad tím, jak nahlížet umění jakéhokoli typu z pozice křesťana. Studuju & miluju literaturu a odmítám se smířit s tím, že křesťan má přijímat a produkovat pouze křesťanské umění (což není evidentně tak marginální názor, jak si leckdo může myslet), tyhle úvahy se spoustou příkladů mi byly velmi nápomocné.

28. Michelle Obama: Můj příběh ⭐️

Nádherně napsaná autobiografie s pohledem ze zákulisí, která se samotným politickým kauzám věnuje jen okrajově. Chápu, že to nelze brát naprosto objektivně, ale četla jsem tam jednu důležitou paralelu. Když Michelle mluví o své roli první dámy, o očekáváních ostatních a povinnostech, kterým by se měla nebo neměla věnovat, ačkoli to cítí jinak, připadlo mi, že to je vlastně skoro to, co řeší manželky kazatelů (a dalších vedoucích v církvi, ale kazatelů nejvíc). V tom to mě to velmi povzbudilo a mluvila jsem o tom i s přáteli, americkými misionáři, kteří se mnou souhlasili, že první dáma může prostě znamenat manželka někoho ve výrazné roli, která hledá svoje vlastní místo a svoje místo vedle něj. A't už jste, nebo nejste sympatizanti obamovské éry, rozhodně to stojí za přečtení.


29. Umberto Eco: Jméno růže ⭐️

Kdysi na gymplu jsem se to rozhodla číst, ale moc úspěšně to nedopadlo (po pár stranách jsem to vzdala). teď jsem se k tomu vrátila a je to snad moje no. 1 za celý rok. Jiří nechápal, jak by mě Jméno růže mohlo tak neskutečně bavit, když je to z poloviny filozofické dílo, ale já mám postmodernu ráda a Ecovy prózy i literárněvědné texty je pro mě radost číst. (Možná je to ale asi přístupnější až od určitého věku, nejsem si jistá.)


30. Kurt Vonegut: Snídaně šampionů


31. Květa Legátová: Želary

Pokud se chcete vytasit s tím, že jste Želary viděli, zase na to zapoměňte. Želary jsou totiž natočeny podle jiné povídky Květy Legátové, která se jmenuje Jozova Hanule. Nicméně spolu dohromady tvoří takovou sérii želarských povídek, a v téhle sbírce Legátová postavy a děje skvěle propojila. Želary vydala až po osmdesátce, ale působí na mě podobně jako psaní o hodně mladších Tučkové a Kábrtové (ale kvalitativně se rozhodně s Kábrtovou nedá srovnávat – ve smyslu Legátová má velice navrch).


32. Henryk Sienkiewicz: Quo vadis

Je mi líto, ale tak, jak to opěvují někteří mí přátelé, z toho rozhodně nadšená nejsem. Zasazení do pronásledování prvotní církve fajn, ale jeho psaní podle mě už hraničí s grafomanií – připadá mi, že je to místy tak zbytečně natažené, ale ani jazykově nebo umělecky to nepřidává argument, proč by to nemohlo být kratší. Jsem jen ráda, že jsem to poslouchala jako audioknihu, protože ten čas strávený poslechem mě tolik nemrzí. (Tohle hodnocení zní hrozně barbarsky, ale bohužel.)


33.–35. Karel Čapek: Hordubal–Povětroň–Obyčejný život ⭐️

Tzv. noetická trilogie řeší, zda je možné nějaké pravdivého poznání, a to i vzhledem k sociálním a etickým otázkám. Víc o tom říkat nechci, myslím, že je pro čtení důležité tento koncept znát, ale rozhodně si to přečtěte sami. Já jsem nadšená primárně z Hordubala, ale všechny tři texty jsou tak jiné vzhledem k Čapkově dílu, že to za ten kvalitní zážitek stojí.


36. Michail Bulgakov: Mistr a Markétka

Bezesporu velké dílo, že si aspoň takový komentář zaslouží, ale já ho pořád ještě zpracovávám a asi ho budu muset zdolat znovu, abych byla schopná promyslet si svůj postoj.


37. Karel Toman: Měsíce


38. Josef Karel Šlejhar: Kuře melancholik

Nikdy jsem nečetla nic horšího – ve smyslu surovějšího & syrovějšího. Na fakultě to vždycky vyučující zmínili jen okrajově, nikdy jsme s textem víc nepracovali, a vlastně, ještěže tak.


39. Miroslav Topinka: Utopír

Další z několika málo básnických sbírek. Ponuré, temné, ale hra s grafickým zpracováním a celkové vyznění poetiky je rozhodně nevšední.


40. Petra Hůlová: Macocha


41. Aischylos: Upoutaný Prométheus


42. Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prométheus

Pokud se do toho někdo – třeba ze studijních důvodů – chystáte, mě přišlo zajímavé číst obě díla v závěsu.


43. Miloš Urban: Santiniho jazyk

Pokud vás baví Dan Brown, tak bych řekla, že Miloš Urban je trochu český Dan Brown (snad se tím tvrzením nikoho nedotknu). Minimálně Santiniho jazyk se v takovém duchu vine. Podobně jako u Browna se setkáváte křížem krážem naší zemí s architektonickými památkami, za kterými máte okamžitě chuť se rozjet. Vyústění je teda hodně zvláštní a nedotažené, Urbanův hrdina v různých knihách podléhá těm stejným klišé, ale mě se jeho náměty nakonec vlastně líbí. Rozhodně od něj doporučuju Poslední tečku za Rukopisy, ta nezklame.


44. Gabriela Preissová: Gazdina roba


45. Vladimír Körner: Údolí včel


46. Jan Amos Komenský/Jan Hábl, David Loula: To nejlepší z Komenského Obecné porady ⭐️

Z projektů kolem Hábla a Louly, jako jsou České studny nebo Komenský2020, jsem naprosto nadšená už nějakou dobu (moji milovaní studenti češtiny X, promiňte, že vám je pořád tak cpu horem dolem), ale tenhle výbor se opravdu povedl. Když si někdo dal takovou práci, že prošel Obecnou poradu, vybral citáty, které rozdělil do sedmi klíčových témat, a navíc vybral z každé kategorie vhodné citáty pro veřejné čtení Komenského, je skoro povinností vzít to a začít číst – souvisle i na přeskáčku. Pokud něco ze starší české literatury pořád může přinést pravdu a život, pak tohle.


47. Tim Chester: The One True Story ⭐️ Už asi čtvrtým rokem je mým nejoblíbenějším adventním kalendářem tohle. Je to 24 zamyšlení o Ježíši, která ale propojují s jeho osobou příběhy z celé Bible. V každém zamyšlení je i nějaká vánoční osobní aplikace, inspirativní modlitba a odkaz na související biblický text. Každý rok mě ty texty znovu a znovu dojímají a myslím, že se hodí primárně pro ty skeptické křesťany, kteří v důležitosti Starého zákona nevidí zhola nic. Chester v jednotlivých textech, které s Kristem propojují starozákonní, na první pohled nesouvisející příběhy, postupuje od začátku Bible (Genesis) postupně až dál k pozdějším příběhům a proroctvím. Každým rokem si říkám, jak by stálo za to to přeložit do češtiny. Jsou to asi nejlepší (nejen) vánoční zamyšlení, co znám.


48. Charles Dickens: Vánoční koleda ⭐️

Nevím, jestli je to obecně víc rozšířený příběh, ale já jsem Vánoční koledu nikdy neviděla, jen jsem o ní četla v jiných textech (třeba Irvingových románech), ale letos v nakladatelství CooBoo vyšla tahle nádherná sbírka vánočních příběhů od Dickense, kterou jsem si hned koupila k Vánocům. Teda, pro děti to příběhy jsou asi tolik jako Oliver Twist (já jsem ho na základce nenáviděla), ale my jsme si to četli s Jiřím v autě na našich vánočních cestách (v autě si čteme nahlas často) a na Vánoce to bylo perfektní. Napsáno nádherným jazykem a rozhodnutí žít "minulostí, přítomností i budoucností" mě rozsekalo. Všemi deseti!


49. Lewis Carroll: Alenka v kraji divů


50. Vladimir Nabokov: Lolita

To není úplně nádherný konec roku, ale jednu zajímavost: někde ke konci knihy říká Humbert Humbert o Loině dítěti, že "někdy kolem roku 2020 odejde do důchodu", a to je nakonec poetický závěr roku 2020, no ne?


Moc mě zajímá, co jste letos četli vy nebo jestli jste četli něco stejného jako já. A taky, navnadila jsem vás na něco? Ať máte rok 2021 hojný na kvalitní literaturu! 😊

  • White Instagram Icon
  • White Facebook Icon
  • White Pinterest Icon

© 2020 by Gabriela Musilová.

All rights reserved.